Kde se ty sbírky vzaly?

Česká republika patří k zemím, v nichž má sběratelství a následně tvorba sbírek muzejní povahy dlouhou tradici. Na rozdíl od některých jiných evropských zemí, nepostihly její území více než 300 let žádné velké válečné události či jiná plenění, takže shromážděné sbírky jsou bohaté a obdivuhodně dochované. K jejich tvorbě přispěly i velmi dobré majetkové poměry šlechty v 19. století, takže do českých zemí byly přiváženy i předměty kulturní hodnoty z jiných zemí, včetně mimoevropských. Výsledkem je více než 65 mil. věcí movitých, přírodnin a lidských výtvorů, které jsou svědky dávných i nedávných jevů a událostí, a z tohoto důvodů jsou uchovávány ve sbírkách jako významný zdroj historické paměti. Spolu s archiváliemi, kulturními památkami a dalšími předměty kulturní hodnoty tvoří sbírky movité kulturní dědictví společenství, které Českou republiku po staletí obývalo a obývá. Jak to ale všechno začalo a jakými cestami se muzejnictví ubíralo až do dnešních dnů?

Z historie sběratelství v českých zemích

Nahlédněme nejprve do období křesťanského sběratelství, pro něž bylo typické vytváření tzv. chrámových pokladů. Mezi ně dodnes patří především poklad chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Jeho inventář byl poprvé popsán už v roce 1069. Najdeme v něm proslulé části zbroje sv. Václava - přilbu, drátěnou košili a meč, ostatky sv. Vojtěcha, které v roce 1039 přivezl do Čech z Polska kníže Břetislav. Největší proslulosti poklad získal v době vlády císaře a krále Karla IV.

img Karel IV. (1316-1378) byl velmi významným sběratelem, zejména relikvií - památek na pozemský život a umučení Ježíše Krista a život světců, zejména ostatků svatých. V době Karlově, od roku 1350, byly také části svatovítského pokladu spolu s dalšími relikviemi veřejně vystavovány. Jednu z takových výstav, v kapli na Dobytčím trhu v Praze (dnešní Karlovo náměstí), navštívilo v roce 1369 sto tisíc příchozích. Sám Karel popisuje, jak získal další ostatky a relikvie v Trevíru, kde zemřel jeho strýc, arcibiskup-kurfiřt Balduin. Píše: "spatřili jsme tam ostatky, po nichž dávno horoucně jsme toužili. Ačkoliv pak veliké sumy peněz od arcibiskupa nově zvoleného a od kapituly kostela trevírského po právu a spravedlnosti a bez vší výčitky obdržeti jsme mohli, královská však důstojnost naše jimi pohrdajíc, za lepší měla, aby pokladů nebeských i duchovních, jež ani mol nekazí, ani rez nezžírá, ani zloději nevykopávají, aniž kradou, od kléru a kapituly obdržela."

Sběratelství mimořádně přálo období renesance, kdy zkoumání světa prostřednictvím vztahování se k Bohu bylo stále častěji doplňováno vztahováním se ke světu samotnému. Z těch dob připomeňme alespoň sběratelskou činnost bratra císaře Maxmiliána II. arcivévodu Ferdinanda Tyrolského (1529-1595), který byl v letech 1548-1567 místodržícím v Čechách. Vytvořil rozsáhlou sbírku, která byla uchovávána na hradě Křivoklátě. Po ukončení své činnosti v Čechách ji Ferdinand převezl do Innsbrucku, kde je v zámku Ambras uchovávána dodnes. Sbírka obsahuje minerály, zkameněliny, zbraně, astronomické přístroje, hodiny, předměty ze skla, šperky, hudební nástroje a obrazy.

Nejvýznamnějším i nejznámějším sběratelem přelomu 16. a 17. století byl císař Rudolf II. (1552-1612). Shromažďoval své sbírky na Pražském hradě. Měl po celé Evropě své agenty, kteří vyhledávali nové akvizice, byli mezi nimi i císařští vyslanci při panovnických dvorech v Itálii a ve Španělsku. O rozsahu sbírky si můžeme učinit představu podle dochovaných inventářů z období před Třicetiletou válkou. Sbírku tvořila umělecká a uměleckořemeslná díla, astronomické přístroje, hodiny, zbraně turecké, perské, indické a uherské, soubor rohů nosorožců, drahé kameny, přírodní kuriozity. Sbírka vzala za své v posledním roce Třicetileté války, kdy Pražský hrad obsadili Švédové, a to, co ze sbírky zůstalo nezničeno, odvezli jako válečnou kořist. Dochovanou část sbírky představila v roce 1997 v Praze rozsáhlá výstava "Rudolf II. a jeho doba". Z českých šlechticů měl svou "uměleckou komoru" také Petr Vok z Rožmberka.

Ze sběratelů 18. století připomeňme alespoň pražského biskupa Jana Rudolfa Sporcka (1694-1759). Jeho sbírky tvořily přírodniny, umělecké předměty, medaile, mince atp., které se nedochovaly, ale dochovaly se kresby těchto předmětů, které si Sporck sám kreslil. Cenné je, že nakreslil i mobiliář, v němž byla sbírka uchovávána.

img V 18. století vznikaly také četné zámecké, klášterní a palácové obrazárny. K nejznámějším, nejrozsáhlejším a dodnes dochovaným patří lobkovická obrazárna v Roudnici (dnes instalovaná na zámku v Nelahozevsi), obsahující přes 900 uměleckých děl. Obsahuje pozdně renesanční portréty Rožmberků, Pernštejnů a Lobkoviců, malby španělských mistrů Pantoja de la Cruz, Dancheze Coello a Andrease Lopeze, nizozemské malby 16. - 17. století, italské (Canaletto) i české (Petr Brandl) malby. Další významnou a dodnes dochovanou zámeckou obrazárnou je kolovratská obrazárna v Rychnově nad Kněžnou, v níž najdete díla Karla Škréty, Jana Jakuba Hartmana, lovecká zátiší Jana B. Bouttatse a Isaaka Godyna. Známé jsou i obrazárna Colloredů na zámku v Opočně, lobkovická zámecká obrazárna v Mělníku atd. Z církevních obrazáren je nejznámější arcibiskupská obrazárna na zámku v Kroměříži.

V 18. století se také s rozvojem školství zakládaly školní kabinety. K nejproslulejším patřilo "matematické muzeum" v pražském Klementinu, založené roku 1722. Část jeho sbírek se dochovala dodnes.

Konec 18. století s jeho osvícenstvím již zasáhl fenomén, který pak velmi ovlivnil celé století následující - věda. Příklon k vědeckému pojetí zasáhl i sběratelství. Z té doby jsou známé např. sbírky hraběte Františka Josefa Pachty (obrazy, numismatika, knihy), hraběte Františka Antonína Hartiga (zoologické preparáty). Do sběratelství v té době ale vstupují také někteří měšťané a dále se rozšiřují i nově zakládají klášterní sbírky. K opravdu rozsáhlým sbírkám té doby patřila sbírka pražského tiskaře, nakladatele a vydavatele novin Jana Ferdinada z Schönfeldu, nazývaná již "Schönfeldským muzeem". V roce 1799 byla převezena do Vídně a po Schönfeldově smrti v roce 1825 byl vydán její katalog. Z něj víme, že tato sbírka čítala neuvěřitelných 50 tisíc předmětů - rytin, dřevorytů, obrazů, mincí, knih, zbraní, hodin, minerálů atp. Přírodniny sbírali hrabě František Josef Kinský a rytíř Ignác Born. Když byla založena "Soukromá učená společnost", zamýšlel Kinský založit "České museum", které by dokumentovalo přírodní bohatství Českého království. Nakonec se Kinského sbírka stala součástí "přírodovědeckého kabinetu" při pražské univerzitě. Ignác Born prodal svou mineralogickou sbírku do Anglie. Nejznámější přírodovědeckou sbírkou z tohoto období však už navždy zůstane botanická, geologická a paleontologická sbírka hraběte Kašpara Šternberka, která se později stala základem sbírky Národního muzea. Podobně známou a dodnes v původní instalaci dochovanou sbírkou historickou a uměleckou je "Kabinet kuriozit" kláštera premonstrátů v Praze na Strahově.

Historie českých, moravských a slezských muzeí a galerií

Ze současných muzeí má nejdelší historii, sahající až do posledního desetiletí 18. století, Národní galerie v Praze, která je muzeem výtvarného umění. Na jejím počátku byla soukromá sbírka Společnosti vlasteneckých přátel umění.

img Již dříve zmíněný záměr na zřízení "Českého musea" hraběte Kinského byl patrně vzorem pro založení muzea v Těšíně místním rodákem Leopoldem Janem Šeršnikem v roce 1802. Šeršnik věnoval své bohaté sbírky knih, rukopisů, listin a přírodnin městu Těšínu a jako prefekt místního gymnasia zřídil muzeum v budově, kterou sám zakoupil. V dějinách českého muzejnictví se toto významné muzeum někdy neuvádí, protože od roku 1918 je za hranicemi státu..

Historie českého muzejnictví skutečně ale začíná až založením muzea v Opavě, v budově místního gymnasia, v roce 1814. Jeho základem byly sbírky opavského profesora Faustina Ense a penzionovaného důstojníka a amatérského botanika Františka Mükusche z Buchbergu. Tím byl položen základ dnešního Slezského zemského muzea v Opavě.

V Brně vypracovala "Moravskoslezská společnost pro podporu zemědělství, přírodoznalectví a vlastivědu" memorandum navrhující zřízení muzea v roce 1816. Vzorem bylo Štýrské zemské muzeum Joanneum ve Štýrském Hradci. Císařským rozhodnutím ze dne 29.7.1817 pak bylo zřízeno Moravské muzeum se sídlem v Brně. Při udělení souhlasu s jeho založením souhlasil císař František I., aby muzeum neslo jeho jméno - Francisceum. U zrodu Moravského muzea stáli tehdejší moravský gubernátor hrabě Antonín Bedřich Mitrovský, podnikatel a přírodovědec hrabě Hugo František Salm a pedagog na evangelické škole Kristian Karel André.

I pro založení Národního muzea v Praze bylo vzorem štýrské Joanneum. U jeho zrodu stál již zmíněný hrabě Kašpar Šternberk, který se myšlenkou muzea zabýval už v roce 1814. Přímý podnět k založení muzea pochází od Františka Klebelsberka a 15. dubna 1818 vydal nejvyšší purkrabí František A. Kolovrat výzvu k jeho zřízení. Na stejném návrhu pracovala i skupina kolem Josefa Jungmanna, která ale již ve svém návrhu zřetelně formulovala nacionální cíle. Proces byl završen Provoláním ze dne 25. dubna 1818, podle něj měl být nový ústav nejen přírodovědným a historickým muzeem, ale kladl si také cíle vědecké a osvětové.

img Národní muzeum bylo sice - podobně jako muzea v Opavě a Brně - rovněž muzeem zemským, ale na rozdíl od nich bylo jednoznačně orientováno na prosazování české společnosti a stalo se tak centrem její emancipace ve všech českých zemích. Přispělo k tomu i ustavení Společnosti Národního muzea v roce 1822, která se podle svých stanov stala "vydržovatelem a správcem" sbírek Národního muzea. Jejím prvním předsedou se stal otec- zakladatel Národního muzea Kašpar Šternberk. V roce 1827 byl založen nejstarší a dosud stále vycházející odborný muzejní časopis - "Časopis vlasteneckého musea" (později a dodnes "Časopis Národního muzea", jde o nejstarší vědecké periodikum v českých zemích). Jeho prvním redaktorem byl František Palacký. Ten se pak roku 1841 stal jednatelem společnosti a řadu let výrazně ovlivňoval vývoj Národního muzea. Krédem jeho přístupu k muzeu bylo, že "muzeum nesmí být institucí samoúčelnou, musí vycházet z  potřeb země a národa českého".

V letech 1864 - 1890 bylo v Čechách a na Moravě založeno dalších 49 muzeí a muzejních spolků. K nejstarším patřily Archeologický a muzejní spolek Včela čáslavská v Čáslavi (1864), Muzejní společnost v Chrudimi (1866), Městské muzeum ve Vysokém Mýtě (1871), Besední muzeum v Třebenicích (1872), Muzejní společnost města Německého Brodu (1874), Muzeum okresu hlineckého v Hlinsku v Čechách (1875) a Archeologický sbor Wocel v Kutné Hoře (1877). Tato muzea a muzejní spolky si vesměs kladly za cíl vytvářením regionálních sbírkových fondů doplňovat sbírkotvornou činnost Národního muzea. Měly zpravidla charakter "vlastivědný", tj. soustřeďovaly se na dokumentaci přírody a společnosti v určitém regionu.

Vedle muzeí českých a moravských vznikala muzea také v oblastech s převážně německým obyvatelstvem, např. v Kraslicích (1867), Karlových Varech (1870), Chebu (1873), Českých Budějovicích (1875), Mostě (1880), Mariánských Lázních (1887), Vrchlabí (1890), Šluknově (1890) a jinde.

I regionální muzejnictví mělo své výrazné osobnosti, patřil k nim např. jednatel spolku "Včela čáslavská" Kliment Čermák či hlinecký K.V. Adámek.

Zcela mimořádným impulsem pro vznik desítek dalších muzeí byly dvě proslulé pražské výstavy - Všeobecná (jubilejní) výstava v roce 1891 a zejména Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895. Ze sběrů dokladů pro tyto výstavy byla instalována v regionech řada tzv. krajinských výstav, z nichž mnohé daly vznik novým muzeím.

img Jiným impulsem pro vnik muzeí, tentokrát již nikoliv vlastivědných, ale specializovaných, bylo zřízení Obchodních a živnostenských komor na podporu podnikání v Praze, Liberci, Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci a Opavě. Podle vzoru vídeňského "Rakouského muzea pro umění a průmysl", založeného v roce 1863, byla při komorách zřízena uměleckoprůmyslová muzea v Liberci a v Brně v roce 1873. K nim záhy přibyla v německých oblastech muzea obdobného zaměření v Českých Budějovicích, Ústí nad Labem a sklářská muzea v Novém Boru (1866) a v Jablonci nad Nisou (1900). V českých oblastech pak byla založena obdobná muzea v Hradci Králové (1881), Praze (1885), Plzni (1886), Chrudimi (1892) a Hořicích (1904).

Zmíněná národopisná výstava dala také vznik Národopisnému muzeu českoslovanskému v Praze (1895) a v Rožnově pod Radhoštěm bylo v roce 1911 založeno muzeum v přírodě. Postupně vznikala další specializovaná muzea, např. Sokolské muzeum (1914).

Uměleckoprůmyslovým a technickým muzeem v anglickém Kensigtonu byl nadšen Vojta Náprstek a položil základy technického muzea v Praze (1862). Toto muzeum však postupně změnilo své zaměření na dokumentaci mimoevropské etnografie a jako Náprstkovo muzeum Národního muzea existuje dodnes. Teprve ale v roce 1908 bylo v Praze založeno Technické muzeum království českého, jemuž předcházela výstava pražské Obchodní a živnostenské komory. K roku 1906 se váže vznik Židovského muzea v Praze. Základ jeho sbírek tvořil inventář zrušených synagog při asanaci pražského ghetta na přelomu 19. a 20. století.

img Rozvoj muzeí pokračoval i po vzniku Československé republiky. Už v září roku 1919 byl založen Svaz českých muzeí vlastivědných, jehož členy se stalo 46 muzeí z celkového počtu 94. Od roku 1924 svaz sdružoval všechny typy muzeí, nikoliv pouze muzea "vlastivědná". Z pověření Ministerstva školství a národní osvěty převzal organizační a odbornou péči o československá muzea. V roce 1918 bylo založeno v Praze Zemědělské muzeum a záhy také Vojenské muzeum, Poštovní muzeum a Lékařské muzeum, v roce 1926 galerie v Ostravě. Dále se také zvyšoval počet regionálních, "vlastivědných" muzeí.

Období II. světové války a okupace českých zemí přineslo sice pochopitelnou stagnaci muzeí, ale škody na sbírkách nebyly velké. K největším patřilo válečné poškození muzeí ve Žďáru nad Sázavou, v Opavě a v Ostravě, bombami bylo poškozeno Národní muzeum a muzeum v Českých Budějovicích, požárem byly zničeny archeologické sbírky Moravského muzea uložené na zámku v Mikulově. V letech 1942-1945 bylo na základech synagogálních sbírek Židovského muzea v Praze zřízeno Ústřední židovské muzeum. Vzniklo z podnětu Židovské náboženské obce v Praze a jeho cílem byla záchrana inventářů židovských obcí v dobách transportů židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Předměty sem byly svezeny ze 153 českých a moravských lokalit, a byly velmi pečlivě evidovány a zpracovávány, ovšem pod neustálým dohledem nacistického úřadu Zentralstelle für jüdische Auswanderung. V rámci zrůdné genocidy tak mělo vzniknout "muzeum vyhynulé rasy", ale snahou židovských specialistů, kteří v muzeu pracovali, byla záchrana cenných památek, což se do značné míry také podařilo.

V roce 1946 existovalo v českých zemích kolem 360 muzeí a památníků, které uchovávaly zhruba 4 mil. sbírkových předmětů. Prvním úkolem bylo zajistit sbírky muzeí na území Sudet.

img Po roce 1948 prošlo české muzejnictví především obdobím úplného postátnění, většina muzeí byla řízena ministerstvy a národními výbory všech stupňů. Zákonem č. 148/1949 Sb., byla zřízena Národní galerie v Praze, jako státní muzeum výtvarného umění. Zcela byla ukončena činnost muzejních spolků, v roce 1960 zanikl i Svaz československých muzeí. Ingerence státu do činnosti muzeí se projevovala částečně v jejich sbírkotvorné činnosti, ale především v činnosti prezentační. Řada výstav a expozic byla poplatná době, podílela se na falšování historie a propagaci nejrůznějších doktrín. V 50. letech byla účelově zakládána muzea, mající za úkol propagaci nového režimu - Muzeum Klementa Gottwalda a Muzeum V.I. Lenina v Praze. Vznikala také nová muzea, jejichž založení bylo možné přivítat - Památník národního písemnictví v Praze, Muzeum Aloise Jiráska či Státní muzeum tělesné výchovy a sportu. Zestátněno bylo i Ústřední židovské muzeum v Praze, v roce 1950 bylo založeno Státní židovské muzeum.

V roce 1959 přijalo Národní shromáždění zákon č. 54/1959 Sb., o muzeích a galeriích, což lze i s odstupem doby označit za šťastný počin. Bylo dobře, že tento zákon byl přijat až v době, kdy pominuly nejvýraznější excesy padesátých let, ale ještě včas, aby se na jeho přípravě mohli podílet odborníci, čerpající ze zkušeností z předválečného muzejnictví. Přes dobovou dikci zákona tak vznikl právní předpis, který byl alespoň zčásti naplněním snah datujících se už od 30. let 20. století. Zákon vytvořil více méně dobrý právní rámec pro české muzejnictví (obdobný zákon byl přijat i na Slovensku) - platil až do roku 2000. V důsledku jeho naplňování došlo v 60. a 70. letech k výrazné profesionalizaci muzejní práce - a to vedlo i dynamickému nárůstu sbírkových předmětů. V druhé polovině 60. let se české muzejnictví začalo prosazovat i na mezinárodním poli, především v nevládní organizací muzeí při UNESCO - ICOM a v oblasti muzeologie.

img Padesátá a šedesátá léta byla také spojena se vznikem řady specializovaných muzeí výtvarného umění - galerií. Ke galeriím založených v 50. letech, např. v Jihlavě (1950), Litoměřicích (1951), v Hluboké nad Vltavou (1952), Olomouci (1952), ve Zlíně (1953), Hradci Králové (1953), Karlových Varech (1953), Liberci (1953), Pardubicích (1954), Plzni (1954) přibyly galerie v Hodoníně (1960), Chebu (1961) a do konce 60. let např. galerie v Lounech, Klatovech, Náchodě, Roudnici nad Labem, Rychnově nad Kněžnou a další.

Po pokusu zmírnit vliv státu na muzejnictví a obnovit Svaz muzeí v roce 1968, se i muzejnictví propadlo v 70. a 80. letech do "normalizačního bezčasí". Státní orgány vypracovávaly různé pseudokoncepce rozvoje muzejnictví, jejichž smyslem však nebyl ani tak vlastní rozvoj muzeí, jako spíše snaha o co nejsnadnější ovlivňování a direktivní řízení. České muzejnictví začalo výrazně zaostávat za muzejnictvím evropským především ve dvou oblastech. V prostorovém, technickém a materiálním vybavení a v poskytování služeb návštěvníkům. Sbírky, jejichž počet v roce 1989 dosáhl již 60 milionů předmětů (oproti roku 1946 se tedy zvýšil 15x!) byly ve většině muzeí a galerií zcela nevhodně uloženy v nevyhovujících prostorách, byly těžko využitelné, špatně zpracované. Samotný stav mnoha budov, v nichž byly sbírky uchovávány, byl na pokraji stavu havarijního, výjimkou nebyly depozitáře, do nichž zatékalo a sbírkové předměty byly ohroženy nepříznivými vlivy prostředí. Změnit tento stav bylo - a stále je - nejdůležitějším úkolem.

Po roce 1989 bylo proto třeba do českého muzejnictví, do jeho prostorových, technických a materiálních podmínek, především investovat. Zčásti se to podařilo, investice z veřejných rozpočtů přesáhly 3 mld. korun, což nemá v historii muzejnictví obdoby. Podařilo se zřídit desítky moderních depozitářů, zrekonstruovat desítky budov. Takřka přes noc byla muzea vybavena počítači, postupně se zlepšovalo vybavení konzervátorských a restaurátorských dílen, objevila se řada nových muzejních expozic. Většina objektů, kde jsou sbírky uchovávány, je vybavena zabezpečovací a požární signalizací. Už v roce 1990 byly ustaveny Asociace muzeí a galerií České republiky a Rada galerií České republiky, které reprezentují odbornou veřejnost a jsou partnery veřejné správy při organizaci a správě muzejnictví. Reorganizací prošel i Český výbor ICOM, nevládní mezinárodní organizace muzeí při UNESCO. Jejich zásluhou se rychle podařilo změnit charakter vztahu veřejné správy k muzeím, třebaže musí být naprostá většina muzeí a galerií stále finančně závislá na dotacích z veřejných rozpočtů.

img Sbírky a objekty Státního židovského muzea v Praze byly v roce 1994 vráceny Federaci židovských obcí a Židovské obci v Praze. Státní židovské muzeum bylo v tomto roce transformováno na sdružení právnických osob s názvem Židovské muzeum v Praze. V rámci reformy veřejné správy, probíhající na přelomu 20. a 21. století, přešlo 90 muzeí a galerií z působnosti státu do působnosti krajů, 20 jich zůstalo státních a ostatní muzea a galerie zřizují obce, případně jiné právnické nebo fyzické osoby.

České muzejnictví dnes představuje kolem 65 mil. sbírkových předmětů, tvořících 300 sbírek (kolem 2,5 tisíce tzv. podsbírek, tj. oborových částí sbírek), 282 muzeí a galerií, většinou organizací s právní subjektivitou, které mají více než 500 poboček a detašovaných pracovišť. V České republice tak můžete najít kolem 800 objektů označených jako "muzeum" nebo "galerie", jak jsou u nás nazývána muzea specializovaná na výtvarné umění. Muzea a galerie zřizují převážně ministerstva (20 muzeí a galerií), kraje (90 muzeí a galerií) a obce, tuto základní síť muzeí a galerií doplňují muzea zřizovaná jinými právnickými i fyzickými osobami. V muzeích a galeriích je zaměstnáno více než 5 tisíc osob, pro návštěvníky je otevřeno kolem 400 stálých expozic. Každoročně muzea a galerie připravují více než 2000 krátkodobých výstav, stovky muzejních programů, vydávají periodické i neperiodické publikace. Každým rokem muzea a galerie navštíví kolem 7,5 milionu návštěvníků! Muzea a galerie jsou také významnými vědeckými pracovišti. Vědecky zpracovávají sbírky a provádějí vědecké výzkumy prostředí, z nějž sbírkové předměty získávají. Poskytují cenné informace o přírodě a společnosti nejen občanům, ale také veřejné správě. Spolupracují také s muzei a galeriemi v zahraničí.

K největším a sbírkově nejbohatším muzeím a galeriím v České republice patří Národní muzeum, Národní galerie v Praze, Židovské muzeum, Národní technické muzeum, Národní zemědělské muzeum, Uměleckoprůmyslové museum, Památník národního písemnictví, Moravské zemské muzeum v Brně, Slezské zemské muzeum v Opavě, Moravská galerie v Brně, Technické muzeum v Brně, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Památník Terezín s expozicemi v Osvětimi (Polsko) a v Rawensbrücku (Německo), Husitské muzeum v Táboře, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, Vojenské muzeum v Praze, Poštovní muzeum v Praze, Muzeum hl. města Prahy a Galerie hl. města Prahy, ... Sbírkově bohaté jsou také krajské muzea a galerie v Roztokách u Prahy,  Liberci, Teplicích, Plzni, Karlových Varech, Chebu, Českých Budějovicích, Hluboké nad Vltavou, Jihlavě, Pardubicích, Hradci Králové, Ostravě, Olomouci, Muzeum města Brna, Ostravské muzeum. a řada krajských muzeí v bývalých okresních městech a další. Zajímavé sbírky nabízejí i menší specializovaná muzea, např. Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě a galerie v Litoměřicích, Roudnici nad Labem, Lounech, Náchodě, Hodoníně, Novém Městě na Moravě, Havlíčkově Brodě. Cenné sbírky uchovávají a vystavují také některá menší městská muzea.

img Smyslem existence muzeí a galerií a důvodem pro jejich financování z veřejných rozpočtů však nejsou samotné sbírky. Tím smyslem je získávání poznatků o přírodě a společnosti, které jsou nezbytné pro optimální orientaci ve světě. Sbírky jsou pouze prostředkem, jak tyto poznatky získat, často jediným a nezastupitelným, a představují tudíž významnou část "kulturního pokladu" České republiky. Poznatky o přírodě a společnosti, jejichž zdrojem sbírky jsou, nenajdete pouze v muzeích a galeriích, ale také v učebnicích, skriptech, naučné i populární literatuře, ve filmu, na internetu.... Provázejí nás doslova celým životem - ať jsme nebo nejsme návštěvníky muzeí a galerií. Bez nich by byla naše představa o světě neúplná, falešná, ba absurdní. To je hlavní důvod dotací pro muzea a galerie z veřejných rozpočtů, tedy i z Vašich daní. Těmi dalšími důvody je schopnost sbírek reprezentovat Českou republiku, její přírodu a dějiny, na výstavách v tuzemsku i v zahraničí, přispívat k obecnému poznání, k estetickému cítění, k citovému rozvoji osobnosti, k identifikaci občanů s prostředím, v němž žijí, k rozšiřování možností využívání volného času občanů - a k vnímání světa v jeho integrální podobě, tj. s minulostí, současností a budoucností.

S využitím publikace Mgr. Jaromíra Kouby "Úvod do muzeologie", Praha 1998, text zpracoval RNDr. Jiří Žalman, vedoucí oddělení muzeí a galerií odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií Ministerstva kultury České republiky.